Vždycky jsem se snažila, abych nebyla nikomu na obtíž. Ani svým vnoučatům, která již mají vlastní děti a kterým jsem přenechala malý byt, v němž jsem bydlela, než jsem přišla sem. Rozhodla jsem se jim ho přenechat. Co byste udělali Vy?
Je mi 82 let. Nejsem sice ještě tak stará, ale už jsem nemohla zůstat sama v bytě. Někdy jsem si zapomněla vzít léky, někdy jsem ráno nedokázala vyjít z bytu a nakoupit si, a tak jsem se rozhodla: půjdu do specializovaného zařízení pro staré lidi, kde budu moci být s dalšími sympatickými lidmi mého věku. S veškerým zajištěním a zárukami, nebude třeba stlát si, vařit a nebudu nikomu na obtíž.
Nebylo pro mne snadné opustit svůj byt. Něco jiného je to říci, něco jiného je to udělat. Ale nakonec jsem to dokázala. Nějaký čas jsem nemohla spát: můj nábytek, prádlo, talíře, nástěnné fotografie, vůně, zvuky, hrnce. Když to všechno máš, připadá ti to normální, ani to nevnímáš. Ale když už tu najednou nejsou tvoje věci, pak si toho všimneš, a jak!
Tady se mi nedařilo špatně. Jídlo popravdě řečeno není příliš kvalitní, ale někdy docela ujde. Je tu čisto a teoreticky je tu k dispozici i krásná zahrada. Teoreticky, protože se mi po nějaké době trochu zhoršilo zdraví, a když mě nikdo nedoprovodí, sama se do zahrady nedostanu. Vcelku si nemohu zas tolik stěžovat, až na to, že se ti život obrátí vzhůru nohama, když jsi tady. To, co je normální, se tady stává nemožným. Kdo to nezažije, neuvěří.
Čas. Za nějakou dobu zapomeneš, který je den, protože se všechno stane stejné. Jako by nebylo už na co čekat. Ani na program v televizi. Protože televize je společná pro tolik lidí a každý by se chtěl dívat na jiný program.
Věci . Bylo by snadné koupit si baterie do rádia, papírové kapesníčky, ovocný džus, nebo časopis. Snadné, pokud by byl člověk venku. Teď to vše dostávám jen, když za mnou občas přijedou moji vnuci. Ale bydlí daleko a já jim právě nyní nechci být na obtíž.
Brýle. Vše se stává složité, i když za to nikdo může. Rozbily se mi brýle; spadly ze stolku. Bylo potřeba řady týdnů, než jsem našla někoho, kdo by mě doprovodil pro nové.
Ale to, co mě snad začíná nejvíc tížit je, že nikdo po celé dny a týdny nevysloví mé jméno. Když nikdo nevyřkne tvé jméno, můžeš mít všechno, ale tohle je jako by ti chyběl vzduch k dýchání. Zapomenu snad své jméno nakonec i já?
Řekla jsem si tedy: musím reagovat. Ale co mohu já ještě dělat? Mohu se stát přítelkyní. A to dokonce věrnou přítelkyní. Ano, hledáte-li přítelkyni, přijďte mě navštívit. Mám čas a nebudete mě rušit. Zajímá mě, co se děje ve světě a ráda si poslechnu vaše vyprávění, ráda si s vámi budu povídat. Řekla jsem si "Hodinu času". Vašeho i mého času. Abychom se stali přáteli, abychom pro někoho něco znamenali. Tváří v tvář samotě.
Anna.
|